Tradice loveckého troubení v českých zemích je spojována s hrabětem F. A. Šporkem, který koncem 17. století vyslal své dva myslivce Svídu a Röhliga do Francie, aby se tam vyučili umění parforsního honu, včetně troubení na parforsní rohy. V 18. století se čeští trubači stali hybateli evropského rozvoje loveckého troubení. Tak např. Antonín Hampl, působící v Drážďanech, je znám jako vynálezce rohu s výměnnými “invencemi” pro snadnější přelaďování a také techniky tzv. “krytí”, kterou lze zvětšit škálu tónů přirozeného rohu zakrýváním jeho ozvučníku dlaní. Techniku krytí přivedl k dokonalosti jeho žák Jan Václav Stich, který po svém útěku z hraběcích služeb ovlivnil pod pseudonymem Giovanni Punto celou Evropu. Tehdejší skladatele, včetně Mozarta i Beethovena, podnítil svojí virtuozitou k plnohodnotnému využití tehdy ještě bezventilových invenčních lesních rohů v klasické hudbě. U carského dvora v Rusku se svými živými varhanami, jejichž píšťaly tvořili jednotliví trubači, proslavil J. A. Mareš.
V 18. a 19. století působila v Čechách řada významných autorů lovecké hudby – Linek, Koželuh, Anton, Měchura a další.
Význačnou osobností lovecké hudby první poloviny 20. století byl profesor pražské konzervatoře Emanuel Kaucký, zakladatel souboru Šporkovi myslivci. Na ty pak navázala další profesionální hornová uskupení se zájmem o loveckou hudbu – Corni di Praga i soudobé Lovecké trio Praha.
Samostatná a zlidovělá československá myslivost však potřebovala také svoji praktickou loveckou hudbu, využitelnou na běžných honech a zvládnutelnou amatérskými trubači. V roce 1936 zkomponoval profesor Antonín Dyk české myslivecké signály a hlaholy – jednoduché skladby se snadno zapamatovatelnou melodií i textem, které se staly základem praktického českého mysliveckého troubení. O více než čtyři dekády později ovlivnil československou tradici loveckého troubení Josef Selement, který pro loveckou hudbu a myslivecké troubení nadchnul a získal novou generaci profesionálních hudebníků.
Po několik desítek let trvajícím úpadku kultury československé myslivosti vyústilo propojení profesionálního zájmu špičkových hudebníků o loveckou hudbu s nadšením amatérů mysliveckého troubení ke vzniku Klubu trubačů, který od r. 1991 jako zájmový klub ČMMJ pečuje o rozvoj mysliveckého troubení a zachování této významné tradice české myslivosti.
Nejvýznačnějšími osobnostmi našeho klubu i soudobého českého loveckého troubení jsou bezpochyby Petr Vacek, autor naprosté většiny soudobé české lovecké hudby, inspirátor a organizátor mezinárodní spolupráce, a Petr Duda, hornista České filharmonie s hlavní zásluhou o systematické vzdělávání českých trubačů, zejména mládeže. Oba byli za svoje celoživotní úsilí vyznamenáni čestným mysliveckým řádem ČMMJ.
